Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

V davu to hučelo jako v úle plném naštvaných včel. Lidé do sebe vráželi, strkali lokty, šlapali si po nohou, natahovali krky, a to vše ve snaze ukořistit co nejlepší místo, aby jim neunikla byť jediná vteřina představení, které mělo co chvíli vypuknout. Těžko říci, jestli pro pobavení všech zúčastněných, zastrašení či snad jen jako ukázka nezměrné síly a moci majestátu, avšak každý by zde jistě našel to, co by hledal.

Mezi měšťany se proplétala špinavá děcka, malí zlodějíčci obratně vybírající kapsy, synkové a dcerky kupců a řemeslníků lezoucí po hrazení a sborově pokřikující na celé kolo.

„Bílé vlasy, oči rudé,

čarodějka viset bude!“

Síň radnice div nepraskala ve švech, jak se sem všichni ti lidé snažili natěsnat. Dokonce i na hrbolaté skleněné tabulky oken se tiskly zvědavé nosy a nohy balancovaly na úzkých parapetech. Shromáždila se zde snad až polovina města, zatímco ta druhá se tlačila na náměstí.

„Čarodějka, paní zimy,

v ohni shoří za své činy!“

Při této vzácné příležitosti se zde sešla i celá Rada Caer Donnu, od soudců přes hlavní Radní až po samotného patrona města – hraběte Ashena II. řečeného Spravedlivého a kardinála Rorschacha z Baalu, který sem byl poslán papežem Innocencem, prvním svého jména, aby dohlédl místo svatého otce na celý proces. Seděli za masivním stolem a nenuceně popíjeli víno. Z vyvýšeného pódia shlíželi na hlavy lidí v neklidném davu.

Dveře po levici vzácných pánů bez varování otevřel katův pacholek.

„Hni se, čubko,“ zavrčel jeden ze strážných, přičemž ji drapl za loket a smýkl s ní vpřed jako s kusem hadru.

Světlo světa tak spatřila bledá tvář, jejíž rysy díky pobytu ve vězení získaly ještě více ostrosti a výraznosti, jak kůže posetá barevnými podlitinami natěsno obepínala kosti podobna tak tenkému listu pergamenu, co se má každým okamžikem protrhnout. Bílé vlasy rámovaly propadlé tváře v pramenech slepených k sobě krví a špínou. Ano, tenhle obličej připomínal čarodějnici snad nejvíce ze všech těch nešťastnic, které se tu kdy kolem pódia prošly, aby si mohly vyslechnout svůj rozsudek.

V síni to na okamžik ztichlo.

Pět úderů srdce na to ji naplnilo bučení. Křik. Nadávky. Posměch. Vzduchem prolétlo i pár shnilých jablek, brambor. A všechny ty rozlícené tváře požadovaly jediné.

Utrpení. Smrt. Pomstu. A krev. Její krev.

Svázaná již nebudila strach.

A tak náhle nebylo slov, co by neurážely. Rukou, které by neuhodily. Noh, které by nekoply.

Úzké rozpraskané rty se jí zkroutily do úšklebku. V temně rudých očích se zalesklo na důkaz vzdoru, když pohnula hlavou tak akorát, aby se nahnilá brambora s hlasitým plesknutím rozprskla na tunice strážného, co ji vlekl podél pódia vpřed.

„Postřeh, vzácný pane,“ uskřípla.

Strážný si tím vysloužil smích a ona vzteklou ránu do břicha, která ji donutila se s heknutím zlomit v pase a ukročit. Ukročit vstříc všem těm nataženým rukám skrze hrazení, které se na ni snažily dosáhnout. A ublížit. Čísi prsty se jí zamotaly do vlasů.  Bolestivě škubly. Další se sápaly po její haleně. Krku. Obličeji. Očích a…

A pak ji silné ruce vojáků odtáhly od hrazení a začaly sjednávat pořádek v tom vařícím se kotli šílenství.

Prudce se napřímila. Přimhouřila oči.

‚Dobytek.‘

Nic víc. I ta zvěř si v jejích očích zasloužila více úcty, než tyhle zrůdy posedlé běsněním. Pokrytci. Lháři. Ani jeden z nich se od ní nelišil. Ani jeden z nich neměl čisté svědomí. A přesto tu stála před nimi právě ona jako ztělesnění všeho, co nenáviděli. Symbol všeho, co bylo špatné. Zlé. Nepřípustné. Ohavné.

Ale to oni byli to pravé zlo.

Ona jen jeho nástrojem.

Odvlekli ji až na pódium. Před stůl všech těch vzácných pánů oděných v sametových rubáších vyšívaných zlatem. Jeden ze strážných ji donutil kleknout si a natočit se tváří k davu, ať se i prostí měšťané mohou popásat na jejím neštěstí.

Muž s vrásčitou kůží a stařeckými skvrnami rozesetými po celé jeho olysalé hlavě, který seděl uprostřed stolu, si odkašlal a s pohledem upřeným do archu lejster párkrát uhodil paličkou do desky, až karafy s vínem nadskočily. Jeho silný hrubý hlas společně se silami vojáků dokázal utišit síň aspoň natolik, aby bylo možné slyšet jeho slova.

Jen matně vnímala, co vlastně říká.

V hlavě měla dokonale prázdno. Vynulováno. Bílo. Jako při volném pádu. Bylo tak lákavé se zkusit osvobodit. Zabít strážné. Všechny, co měli tu troufalost soudit ji, i když moc dobře věděli, jaká je pravda. Vzít sebou do smrti tolik lidí, že by se o tom vykládalo… Roky a roky. Desetiletí by kolovaly mezi lidmi historky o tom, jak jim to Bílá Čarodějnice dokázala ještě naposledy vytmavit.

Ale ještě nenastal ten správný čas.

Nebo si to aspoň namlouvala.

Stále čekala. Čekala na…

„…obviněná, Alessia Leticie d′Agen byla jednomyslně shledána vinnou ze…“

Zpozorněla. Tiše se rozesmála, až jí u koutku praskla krvavá bublina. Dokonce ani nebyli schopni zjistit její pravé jméno. A to ji chtěli soudit?

Fraška. Divadlo pro lidi.

„Zlodějství.“

S tím nesouhlasila. Párkrát něco ukradla, to ano, ale nepochybovala, že ti malí špinaví chmatáci, co zrovna tak zručně obraceli naruby kapsy řezníkovi a jeho ženě, toho měli nakradeno na stokrát více než ona.

„Smilnění.“

S úšklebkem odplivla na botu jednoho z vojáků. Nazval by tak byť jeden z nich to, co se dělo v kobkách? Protože v tom případě byli vinni i oni. Tak proč tu stála jen ona?

„Děvka! Poběhlice!“ zaznělo mnohohlasně z davu. Tohle oslovení neměla ráda. Znamenalo, že si bere od mužů peníze za to, že je činí šťastnými v posteli svým tělem. A za to si ona nevzala nikdy ani měďák. Ne, ona si nechávala platit za zcela jiné věci. Tělo v nich sice hrálo také velkou roli, ale… Ale.

„Žhářství.“

Nu, pár budov skutečně podpálila. Domů. Kostelů. Panství. Statků. Chatrčí. Snad i jeden či dva hrady, pokud ji paměť neklamala.

Ovšem pochybovala, že měli nějaké důkazy pro toto obvinění. Že měli jakýkoliv hmatatelný důkaz pro jakékoliv z těch obvinění. Dávala si pozor, aby nezanechala nic. Nic. Jen mrtvoly. Zkázu. Zmatek. Celý proces byl vystaven jen na úplatcích, křivých svědectví a nastrčených důkazech. Vždyť ti hlupáci ani nevěděli, koho soudí.

Vzápětí se plamenně rozhovořil o úkladných a bestiálních vraždách devatenácti lidí, mučení dalších třinácti a zohavení těl u více jak poloviny.

Celou dobu se jen ušklíbala. Ve skutečnosti jich bylo víc. Mnohem víc.

Proč její jméno mělo ve správné společnosti zvuk?

Protože se topilo v krvi. Patřila mezi tu malou skupinku lidí, kteří se za patřičný obnos neštítili ničeho. Absolutně ničeho. A byla na to hrdá. Všichni ti rádoby zabijáci, kteří kdy couvli před zakázkou jen kvůli svému ušlechtilému svědomí, jí mohli vlézt na hrb. Stejně jako všichni tady.

 „Čarodějnictví.“

Jediné, v čem se nikdy vědomě neprovinila.

A pokračovalo to dál.

„Křivopřísežnictví. Špinění dobrého jména Církve a Boha. Vydávání se po dlouhé měsíce za členku řádu Světic svaté Augustýny.“

‚Clementine.‘ Ó ano. Tu dívku měla ráda. Byla dle jejího gusta. Mladá. Nadějná. Mohla to dotáhnout daleko, kdyby… Kdyby nepovraždila většinu svých sester a neproměnila jejich hnízdo v trosky a popel.

„…A za napomáhání k útěku a skrývání nebezpečných zločinných elementů se odsuzuje k smrti lámání kolem. Její tělo bude následně zpopelněno a roz…“

Párkrát zamrkala. ‚Lámání v kole.‘ Nebyla si jistá, jestli má sucho v hrdle proto, že od rána neměla ani doušek vody, nebo za to mohla ta představa. Představa velmi pomalé bolestivé smrti, jaké se rozhodně nechtěla účastnit. Ošila se. Po celé řadě upalování a věšení tohle? Doslova viděla ty drobné nitky a zlomyslný úsměv loutkáře, jehož prsty si v tom jistě zahrály své sólo.

„… Trest bude proveden v zítřejší poledne.“

Nespokojený výkřik ‚proč čekat tak dlouho!‘, vyzněl v ten okamžik vyloženě nevhodně. Pro ni.

Cítila, jak se jí v ústech rozlévá kyselá pachuť žluči. „Poníženě děkuji,“ zamumlala sarkasticky. Do úsměvu dávajícího najevo, jak moc je jí to jedno, se již musela vyloženě nutit.

Protože nebylo.

Jednou věcí bylo vědění, ta jistota, že jednoho dne zemřete. Žít přítomností, protože snít o budoucnosti nemá cenu. Ruku na srdce, nikdy si nemohla být jistá, zda se dožije následující hodiny. Konce dne. Týdne. O nějakém ‚a žila šťastně až navěky‘ či ‚za pár let se uvidí‘ nepřemýšlela už vůbec.

Ale tohle?

Znát čas. Způsob.

Vědět, že to je pevně dané, ne ‚snad to dobře dopadne‘.

Ani si neuvědomila, že ji silné ruce vytáhly do stoje a začaly postrkovat dolů z pódia.

Ohlédla se přes rameno, očima přejela po davu. Žádná známá tvář. Rychlý pohyb. Zablesknutí světla odraženého čepelí zbraně. Nic. Až do teď čekala. Nebyla si jistá na co nebo na koho, ale… Čekala. Doufala.

Život nebyl fér.

Věděla to.

Ovšem dnes to bylo po dlouhé době poprvé, co to poznání zabolelo.