Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

      Doba je kurevsky zlá. Většina lidí chcípne dřív, než vůbec začne žít.

Tak to říkával Mordechaj vždy, když se opil, bez ohledu na to zda časy byly skutečně tak kruté nebo zkrátka jen prochlastal a prohrál v kartách celý svůj žold a i něco navíc.

Alessia s tím nikdy předtím nesouhlasila. Časy dobré, časy zlé, její ruce neztrácely na užitku ani v dobách válek či míru. Z tohohle pohledu na věc tedy nic jako zlá doba zkrátka neexistovalo. Avšak v daný okamžik, při pohledu do vyděšené tváře orientální krásky, když jí vylíčila setkání s ranhojičem Jeremiášem, s tím musela souhlasit.

Zvláště, když Joachim spěšně vstala a rozešla se k pracovnímu stolu, za kterým po většinu času sedával Graham. Když se opět otočila k Alessii čelem, po strachu nebylo v její líbivé tvářičce ani stopy. Vlastně v ní nebylo ani stopy po ničem. Strachu, vzteku, lítosti…

Albínka tenhle výraz kamenné sochy znala až příliš dobře. Vždyť to bylo snad deset let zpátky, co seděla na židli a snažila se o něj, zatímco jí krvácel rozbitý ret a tvář pálila, protože pokaždé, když se její učitelce něco nezdálo, tak vzduchem zasvištěl proutek.

„Ty víš, kdo to je, že?“ zachraptěla.

Joachim jen krátce přikývla. „Musíš odejít,“ dodala vzápětí. „Hned.“

Tohle nečekala. Překvapeně zamrkala. „Žertuješ…“ V ústech měla sucho.

Joachim ale vůbec nevypadala, že by vtipkovala. Spíše naopak. „Ví někdo kromě Noaha a Grahama, že jsi tady?“ zastrčila si pramen lesklých kadeří za ucho.

„Ty mě vážně vyhazuješ?“ vydechla albínka a potřásla hlavou. „Ty? Zrovna ty? Po tom všem?“

Černovláska zvrátila oči v sloup. Nehty začala bubnovat o desku stolu. „Citový vydírání, Alessio? Opravdu?“ odmlčela se. „S tímhle ti nepomůžu. Mám svých starostí dost. Království jde do války s Císařstvím, víš, co to znamená?“ povytáhla obočí.

„Jo,“ odfrkla. „Vím. Znamená to, že na mě kašleš.“

„Pochop mě,“ Joachim div nezaúpěla. „Pokud Dunverští prohrají, tak se sem nahrnou lidé Liš-čena a nepřevezmou jen vládu, zemi, ale úplně všechno. I nás. Oproti tomu je to škorpení a rozmíšky vašince maličký problém, který můžeš vyřešit i sama.“

„Škorpení a rozmíšky?!“ Alessia nevěřila vlastním uším. „Poslouchala jsi mě vůbec?! Říkala jsem ti, že se Darius vrátil a najal si na mě zabijáka, víš? A taky to, jak se mu málem podařilo mě dostat,“ utrousila kousavě. Donutila se v křesle napřímit. „Aspoň buď upřímná,“ ušklíbla se. „Herold a Liš-čen si škodí a dělají naschvály už přes patnáct let, jen zatím nedošlo k otevřenému boji, válka tedy není nic nového, víš o tom celou dobu! Tak mi, u sta pekel, řekni, co ti přelítlo přes nos, Joachim.“

Mlčela dost dlouho na to, aby se i albínka beze slov vytáhla do stoje. Nohy se jí ještě třásly. Jako by na ně tělo bylo příliš těžké. Polkla. „No dobře. Ale abys věděla, tohle… Tohle si budu pamatovat,“ řekla tiše. V duchu zuřila. Ženský!

„Počkej,“ povzdechla si černovláska. „Jestli je to ten, kdo si myslím, že je…“ začala váhavě. Rozhlédla se po místnosti, jako by čekala, že dotyčný každou chvílí vystoupí z nějakého stínu. „Nejmenuje se Jeremiáš,“ začala pomalu. Albínka se musela kousnout do rtu, aby si odpustila jedovatou poznámku o tom, že to by tedy nečekala. „V zemích písku a škorpiónů…“

„Myslíš země Arábie,“ skočila jí Alessia do řeči. Neměla ráda takhle vzletná přirovnávání.

Přikývla. „Jistěže, znáš snad jiné pouštní země?“ pokrčila rameny. „Zkrátka mezi kmeny kolují dost ošklivé… Historky o skupině zabijáků. Sanghraam, Andhras, Ghairaan, Rheynas, Raxhaal, Assarghasen a Thoregharf,“ ta jména vyslovila tak tiše, že kdyby jí albínka neodezírala ze rtů, tak by nejméně polovinu přeslechla. „Údajně jsou to sirotci, bratři, které zachránil před horkem pouště a jistou smrtí muž uctívající Temné, bohy noci, smrti, pouštní démony… Jmenoval se Davios. Ujmul se jich a vychoval je. Vycvičil. Aby i oni sloužili…“ na okamžik pevně semkla rty. „Jim. Temným, jejichž jména nevyslovujeme. Davios byl ale trnem v oku lidem ve vesnici, za kterou měl své obydlí. Všichni se ho báli. To co dělal, bylo zkrátka… Zvrácené. A tak se jednoho rána, sotva začalo svítat, rozhodli učinit tomu… Konec. Daviose ukamenovali ve studni. Pak jej oběsili. Rozčtvrtili. Zbytky spálili i s jeho chatrčí a popel odvezli daleko za vesnici. Jeho učedníci jim ale uprchli. Když za týden přicestovala do té kamenické vesnice karavana, našla všechny mrtvé. Staré, mladé, děti, ženy, všichni do jednoho byli oběšeni na náměstí. Od té doby se traduje, že kdokoliv uvidí kohokoliv z těch sedmi, má smrt jistou,“ prsty mimoděk bubnovala o desku stolu. „Podle tvého popisu… By to mohl být Rheynas nebo Thoregharf. Ti měli světle hnědé vlasy. Tedy… Měli by mít.“

Alessia se zamračila. Znělo to přesně jako jedna z těch historek, které se v různých obdobách dají doslechnout snad v každém koutu světa. Pouštní zabijáci, berserkové ze severu, ve Středozemí to byla Černá ruka a mohla by pokračovat dál a dál. Vždy to bylo ale stejné. Zachráněné děti, vzývání temných sil, bestiální vražda mistra místními a vykonaná pomsta. Většinou se nad tím dokázala jen ušklíbat, protože věděla, že pravda je jinde, ovšem ona skutečnost, že tomu Joachim opravdu věří, jí přeci jen… Znepokojovala. Tak trochu.

Pravda, celý ten příběh se mohl odehrát jinak, ale stále zůstávala ta možnost, že ať se to stalo jakkoliv, tak Jeremiáš byl z masa a kostí. Otázkou ale zůstávalo, jak se, zatraceně, mohl dát Darius dohromady s přivandrovalcem z pouště? Neměl je rád stejně jako jeho bývalá učednice.

Promnula si kořen nosu. Ostře se nadechla. Měla na Joachim ještě několik otázek. Ovšem nedostala se k vyslovení byť jediné z nich.

„Teď už ale musíš skutečně odejít, Alessie.“

„Jen ještě…“

„Ne, hned,“ paní podsvětí vstala rázně od stolu. „Mám zavolat Noaha, aby tě vyprovodil?“

„To je dobrý,“ odpověděla zatrpkle. „Vyhodím se sama.“

…

O vyhazování sebe sama nakonec ani nemohla být řeč. S prvními deseti kroky si okamžitě uvědomila, proč předtím omdlela. Bolest rozlézající se od zad, hýždí, stehen a levé ruky do celého těla byla téměř omračující. Stokrát si mohla v duchu zopakovat, že bolest je jen v hlavě, že bolest vlastně ani není, jen si to představuje, ale nic to na věci nezměnilo.

S Joachim se ani nerozloučila, Grahama už nepotkala, a tak jediný komu nakonec vyjádřila své díky za pomoc při scházení točitého schodiště, byl Noah, vyhazovač a dveřník, který zcela jistě musel mít mezi předky trolla.

Sotva se ocitla v uličce, trochu se jí ulevilo. Mráz a lezavá zima plazící se po kotnících pod šaty, co se zažírala do kůže, přeci jen trochu otupily její vnímání. Mohla se tak vydat zpět k hostinci. Co na tom, že se každou chvíli musela zastavit, opřít o zeď domu a přemlouvat se, aby pokračovala dál. Kdyby věděla, jak katastrofálně dopadne návštěva posledního člověka, u kterého by jí napadlo, že jí odmítne poskytnout pomoc, tak by snad raději zůstala s Mordechajem.

A v tu chvíli jí to došlo.

Mordechaj.

Strnula uprostřed pohybu. Na okamžik se jí zatmělo před očima.

Caleb.

Polkla. Nechala ho tam. Zranitelného. Bezbranného.

Co když měl pravdu? Proč by jí Jeremiáš ošetřoval, aby ji dostal z nejhoršího? Proč by ji vyrval smrti ze spárů, když by ji pak chtěl hned… Zabít? Kvůli té jedné větě? Vzkazu s jedním jménem? Nechtělo se jí věřit, že by tuhle smrt přenechal Darius někomu jinému. Byl by to dost mizerný a chabý vzkaz oproti tomu, který zanechala ona jemu.

Těžce se jí dýchalo. Nedávalo to smysl. Leda… Leda že by…

Tiše zaúpěla.

     A přinutila se přidat do kroku.